Philip Glass

Philip Glass se narodil 31.1.1937 v americkém Baltimoru. V šesti letech se začal učit hrát na housle, v osmi na flétnu. V 19 letech ukončil studium na University of Chicago, kde začal hrát na klavír. V té době se zajímal o skladby Charlese Ivese a Antona Weberna. Poté studoval skladbu na Julliard School v New Yorku, jeho pedagogy byli Vincent Persichetti a William Bergsma. Absolvoval v roce 1961. Zde opouští dvanáctitónovou techniku a přiklání se k americkým skladatelům Aaronovi Coplandovi a Williamu Schumanovi. V roce 1960 navštěvoval letní mistrovské kurzy v coloradském Aspenu u Daria Milhauda.

Stále nemohl nalézt vlastní styl a tak v roce 1963 odchází na dva roky studovat do Paříže k Nadě Boulangerové. Během této doby vyšlo tiskem kolem 20 Glassových děl. V Paříži byl vyzván, aby přepsal do “západní” notace, kterou mohou interpretovat francouzští hudebníci, filmovou hudbu indického virtuosa Ravi Šankara. To se stalo pro Glassovu vlastní tvorbu zlomovým momentem. Skladatel přišel do styku se zcela jiným hudebním myšlením, které vychází z malých jednotek, jež se pak slučují do velké časové hodnoty. Glass byl tímto stylem vtažen, začal se o tuto hudbu zajímat, zkoumal hudbu v Severní Africe, Indii a Himalájích.

Po návratu do New Yorku v roce 1967 se zřekl všech svých předešlých skladeb a začal ve svých nových dílech uplatňovat novou techniku. Glass se brzy stal jedním z hlavních představitelů směru zvaný minimalismus. Termín minimal music vznikl kolem roku 1970, jako synonyma se používají také výrazy periodic music nebo modular music. Skladby se vyznačují dlouhými vydržovanými tóny, opakováním a pozvolným variováním výrazných melodických, akordických nebo rytmických figur. Sám Glass se u svých skladeb od pojmu minimal music distancuje a své skladby označuje termínem music with repetitive structures. K významným minimalistům patří také John Adams (*1947), Michael Nyman (*1944) nebo Steve Reich (*1936).

V roce 1968 založil vlastní soubor - založil The Philip Glass Ensemble - který se specializuje na interpretaci „nové” hudby, a pro který psal většinu svých skladeb. V listopadu 1968 zazněla v USA poprvé Glassova skladba, jednalo se o dílo Strung Out pro housle. Hrál Philip Glass. Glass byl mj. také spoluzakladatelem divadelní společnosti Mabou Mines. V 60. a 70. letech píše Glass především skladby pro komorní obsazení, pro klavír či varhany nebo komorní díla vokální. Za vrcholné dílo této doby je považovaná skladba Music in Twelve Parts.

První velké dílo přichází v roce 1976. Jedná se o Glassovu operní prvotinu – Einstein on the Beach (Einstein na pláži). Opera zaznamenala oprávněně nebývalý úspěch a dodnes se řadí ke Glassovým nejhranějším a nejvýznamnějším dílům. Opera trvá čtyři a půl hodiny čistého času. Spolupracoval na ní s Robertem Wilsonem, se kterým později vytvořil i další opery: the CIVIL warS (Občanská válka), White Raven (Bílý havran), Monsters of Grace. Einstein na pláži je první částí Glassovy operní „portrétní trilogie“ (termíny P. Glasse). Z roku 1980 pochází druhá část – Satyagraha, o Mohandásu Kramčadovi Gándhím v jižní Africe, trilogii uzavírá Akhnaten, opera z roku 1983 o králi starověkého Egypta. Ke Glassovým velkým operním dílům se řadí také The Voyage (Plavba), kterou si objednala newyorská Metropolitní opera k pětistému výročí objevení Ameriky, dále např. The Making of the Representative for Planet 8 (Výroba delegáta pro planetu č. 8).

Z komorních oper uveďme např. A Madrigal Opera (Madrigalová opera; 1979), The Photographer (Fotograf; 1982), the CIVIL warS (Občanská válka; 1984), The Juniper Tree (Jalovec; 1985), The Fall of the House of Usher (Pád domu Usherů; 1988), 1000 Airplanes on the Roof (1000 letadel na střeše; 1988), White Raven (Bílý havran; 1991) nebo Orphée (Orfeus; 1993).

Posledně jmenovaná opera zahájila Glassovu trilogii oper podle filmů Jeana Cocteaua. O rok později vznikla opera La Belle et la B?te (Kráska a zvíře) a v roce 1996 Les Enfants Terribles (Hrozné děti). Zatím poslední operou Philipa Glasse je Galileo Galilei z roku 2002.

Glass psal opery v několika jazycích - kromě rodné angličtiny používal též francouzštinu (kromě Krásky a zvířete např. Orphée), sanskrt (Satyagráha), egyptštinu, arkádštinu a hebrejštinu (Akhnaten).

Některé opery Glass psal na svá libreta (Orfeus, Kráska a zvíře), nebo na nich alespoň spolupracoval (Satyagraha, Akhnaten). Operu Plavba napsal podle svého námětu.

V České republice byla doposud uvedena pouze jediná Glassova opera. V roce 1996 zazněla ve Velké dvoraně veletržního paláce v Praze koncertně komorní opera The Fall of the House of Usher (Pád domu Usherů) v podání Agon Orchestra pod taktovkou Petra Kofroně. Provedení bylo nominováno na cenu Classic jako „událost roku". 21. května 1999 byla tatáž opera provedena tentokrát scénicky ve Státní opeře Praha (Dirigent Petr Kofroň, Agon Orchestra, režie: Petr Tyc, scéna a kostýmy: Daniel Dvořák). Inscenace byla v anketě divadelních kritiků v Divadelních novinách vyhodnocena jako druhá nejúspěšnější česká divadelní inscenace roku 1999 a tím vlastně jako nejlepší operní inscenace roku. Pro velký úspěch došlo v roce 2001 k obnovenému nastudování.

Glass vydal o sobě a své hudbě úspěšnou knihu nazvanou Music by Philip Glass (New York, 1987), která vyšla v italském (La Mia Musica; Řím, 1993) a německém překladu (Musik: Philip Glass; Berlín, 1998). Richard Kostelanetz byl editorem knihy Writings on Glass. Essays, Interviews, Criticism (New York, 1997).

Operu Kráska a zvíře napsal Glass na vlastní libreto podle filmu Jeana Cocteaua. Jeho filmy poprvé viděl v roce 1954 v Paříži, kam se přijel učit francouzsky. Glass místo původní filmové hudby Georgese Aurica napsal novou plně operní partituru. Glassův tým hudbu nahrál a pustil současně s filmem. Zjistili, že se přesně neshodují a tak si vzali na pomoc počítače, abych vokální part synchronizovali s pohyby rtů. Kvůli lepší synchronizaci musel Glass hudbu upravit. Když Glass dokončil operu, rozhodl se vrátit na začátek a napsat předehru. Úvodní materiál byl totiž příliš zmatený a Glass chtěl navodit romantickou a emotivní hloubku. Vzal tedy všechna témata a rozprostřel je ve stylu rossiniovské předehry – předvedl všechny melodie – ale také zamýšlel dát posluchačům jistou předtuchu, co přijde. Kráska a Zvíře je naplněna složenými metry odvozenými z kombinací rytmů založených na dvoudobém a třídobém taktu. Ty tvoří rytmickou strukturu složenou z menších jednotek. Jádro skladby ale zůstává v harmonickém jazyce. Glass se snažil využít

Kráska a zvíře měla svou premiéru v italské Gibellině v roce 1994. Ve stejném roce byla inscenovaná v New Yorku (Brooklyn Academy of Music) a poté následovaly tři nastudování v Německu: Theater Dortmund (1996), Staatstheater Cottbus (1998) a Statstheater Pforzheim (2003). V roce 1995 vydala firma Nonesuch studiovou nahrávku opery v podání The Philip Glass Ensemble, dirigent: Michael Riesman.