Jean Cocteau (1889-1963)

Francouzský básník, spisovatel, esejista, filmový a divadelní režisér a scénárista, malíř, karikaturista, kostýmní a scénický výtvarník Jean Maurice Eugene Clement Cocteau se narodil 5. července 1889 nedaleko Paříže. Poté, co byl v roce 1904 vyloučen ze školy, utekl do Paříže, kde žil pod falešným jménem. V roce 1908 herec Edouard de Max povzbuzoval k psaní a pronajali si Theatre Femina. Ve stejném roce vyšla jeho první sbírka básní: Lampe d‘Aladin (Aladinova lampa). V roce 1909 se poprvé setkal se Sergejem Ďagilevem, který v Paříži vedl soubor Ballets Russes. Brzy se velmi spřátelili a Cocteau začal psát balety. Během první světové války krátce působil jako řidič ambulance na belgické frontě, ale již v roce 1915 se vrátil do civilního života. Roku 1918 navázal intimní přátelství s patnáctiletým spisovatelem Raymondem Radiguetem, který silně ovlivnil Cocteauovo dílo a život. V roce 1919 Cocteau dokončil svou první knihu - Le Potomak (Potomak). Založil vydavatelství Editions de la Siréne, které vydávalo Cocteauova díla a partitury Stravinského, Satieho a členů tzv. Pařížské šestky (Darius Milhaud, Arthur Honegger, Francis Poulenc, Georges Auric, Louis Durey, Germaine Tailleferrová). Raymond Radiguet spáchal roku 1923 sebevraždu a Cocteau na základě toho začal brát opium. Říká se, že díla, která psal Cocteau pod vlivem opia (hra Orphée - Orfeus, román Les Enfants terribles – Hrozné děti, ad.), patří k jeho nejlepším. Z roku 1930 pochází také jeho dílo Opium: Journal d‘une désintoxication. V roce 1930 vzniká první Cocteaův film: Le Sang d‘une poéte (Básníkova krev). Roku 1937 navazuje přátelství a posléze vztah s hercem Jeanem Marais, který se později bezpochyby zasloužil také o úspěch Cocteauových filmů. V roce 1949 podnikl divadelní turné po středovýchodě USA. Po smrti spisovatele a Cocteauova přítele Colletta roku 1954 zvolen na jeho místo v belgické akademii, roku 1955 přechází do Acad?mie Francaise. V posledních letech života se Cocteau čím dál intezivněji věnoval malířství. Namaloval fresky např. na radnici v Mentonu nebo v kapli sv. Petra ve Ville-franche-sur Mer. Jean Cocteau zemřel 11. října 1963 na srdeční příhodu poté, co se dozvěděl, že právě zemřela jeho přítelkyně, šansoniérka Edith Piaf.

Cocteau je autorem necelé desítky filmů. Svůj první film - Le Sang d‘une poéte (Básníkova krev) natočil v roce 1930. Kromě scénáře, napsal Cocteau k tomuto filmu komentář, režíroval jej a také byl jeho producentem. Premiéra se konala 20. ledna 1932 v Paříži. Hudbu k filmu, stejně jako k ještě několika dalším Cocteauových filmům, napsal člen Pařížské šestky Georges Auric.

Svůj druhý film - La Belle et la B?te (Kráska a zvíře) - natočil Cocteau až o patnáct let později - v roce 1945. Premiéra se odehrála v lednu 1946 v Paříži. O dva roky později se film hrál v USA. Krásku ztvárnila Josette Day, role zvířete, prince a Avenanta hrál Jean Marais. Autorem hudby byl opět Georges Auric. Námět slavné pohádky z 18. století od Madame Leprince de Beaumont na nový film doporučil Cocteauovi Jean Marais.

Po Krásce a zvířeti v krátkém sledu Cocteau natočil hned několik filmů: Les Parents terribles (Hrozní rodiče; 1948), Les Enfants terribles (Hrozné děti; 1949), Orphée (1950) a Entretiens autour du cinématographe (1951). Po desetileté odmlce vznikl film Le Testament d‘Orphée (Závěť Orfeova; 1961) a posledním filmem Cocteaua byl Thomas l‘imposteur (Tomáš lhář; 1965).

Cocteauova tvorba má také velký význam pro hudbu. Podle jeho děl napsali vokální díla např. Georges Auric (Huit Poémes de Jean Cocteau; 1919), Arthur Honegger: (Six poémes de Jean Cocteau; 1923); Darius Milhaud (Six poemés de Jean Cocteau; 1919; Caramel mou; 1921; Piéce de circonstance; 1926; Le Chat; 1956) nebo Francis Poulenc (Cocardes; 1920; La Dame de Monte Carlo; 1961).

První Cocteaův balet pochází z roku 1912 a nese název Le Dieu bleu (Modrý Bůh). Hudbu složil Reynaldo Hahn. Následující dva balety zůstaly jen ve stádiu plánů: v letech 1913-14 pracoval na baletu David, k němuž měl hudbu složit Igor Stravinskij, roku 1913 se také zabýval baletem Le Songe d‘une nuit d‘été, k němuž měli psát hudbu Maurice Ravel, Eric Satie, Florent Schmitt, Igor Stravinskij, Edgar Varése. Nakonec vzniklo pouhých Cinq Grimaces, jež napsal Eric Satie. Satie je také autorem dalšího Cocteauova baletu Parade z roku 1917. Premiéra se odehrála v květnu téhož roku v Paříži v podání Ballets Russes. Choregrafem byl Léonide Massine; scénu, prospekt a kostýmy navrhl Cocteaův přítel a častý spolupracovník Pablo Picasso. Dalším baletem, nebo jak Cocteau píše Pantomime-farce imaginée et réglée, byl Le Boeuf sur le toit (Vůl na střeše) z roku 1920. Hudbu napsal Milhaud. Ve stejném roce spolupracoval s Raymondem Radiguetem na opéra-comigue Paul et Virgine. Dílo však dokončeno nebylo. Zhudebnit jej plánovali Eric Satie a Francis Poulenc. V letech 1920-21 pracoval na baletu Les Mariés de la Tour Eiffel (Svatebčané na Eiffelce), k němuž napsali hudbu kromě Louise Dureye všichni členové Pařížské šestky. Choreografem baletu byl sám Cocteau. Z roku 1924 pochází Cocteauova opérette dansée nazvaná Le Train bleu (Modrý vlak). Kostýmy k ní navrhla světoznámá módní návrhářka Coco Chanel, prospekt opět Pablo Picasso. Z roku 1927 pochází balet L‘Ange Heurtebise (Anděl proti neštěstí). Autorem hudby byl Manos Hadjidakis. Premiéra se uskutečnila až roku 1972 v Bruselu. Další Cocteaův balet na sebe nechal téměř čtvrtstoletí čekat. Teprve v roce 1950 vzniká Phédre, hudbu složil Georges Auric. Balet La Dame ? la licorne psal Cocteau v letech 1952-53. Hudbu složil Jacques Chailley. Z roku 1959 pochází La Poéte et sa muse, k němuž napsal hudbu Gian Carlo Menotti. Scénu k premiéře, která se konala ve Spoletu, navrhl Cocteau. Posledním Cocteauovým baletem se stal Le Jeune homme et la morte (Mladý muž a smrt) na hudbu Johanna Sebastiana Bacha a Ottorina Respighiho.

Kromě baletu zasáhl Cocteau také do jiného hudebnědivadelního žánru - opery, resp. oratoria. K jeho divadelní hře Antigona podle Sofokla napsal Arthur Honegger nejprve v roce 1922 scénickou hudbu a v roce 1927 složil operu. K premiéře v roce 1922 navrhl scénu Pablo Picasso. K Sofoklovi se Cocetau ještě vrátil v letech 1926-27, kdy napsal libreto Oedipus Rex (Král Oidipus), které zhudebnil Igor Stravinskij. Sám Cocteau také několikrát v tomto díle účinkoval v roli vypravěče. Z let 1926-27 pochází Cocteauovo libreto Le Pauvre matelot (Chudák námořník) pro Milhauda. V roce 1959 měla premiéru na Cocteauovo libreto Poulencova opera La Voix humaine (Lidský hlas)

O Cocteauovi a hudbě existuje také mnoho odborné literatury. Nejobsáhlejší bibliografie na toto téma existuje v novém vydání slovníku Die Musik in Geschichte und Gegenwart (2000).